Jenže zdání klame. Světlo proniká přes mříže policejního antonu a Kirill Medveděv, zpěvák aktivistické skupiny Arkadij Koc, byl právě zadržen na demonstraci na podporu feministek ze skupiny Pussy Riot, kterým za jejich punkovou modlitbu v moskevském chrámu Krista Spasitele hrozí až sedm let vězení.
“Když do ní udeříš, když do ní praštíme spolu, tak zeď spadne a konečně se svobodně nadechneme,” zpívá na nahrávce refrén Kirill Medveděv a kamera zabírá další zadržené. Dívka v jasně červené masce, jakou nosí právě Pussy Riot, komusi telefonuje a jen je slyšet: “Ne, nevíme kam nás povezou”. Slečna s velkými náušnicemi a módními brýlemi se opírá o lavici a přidává se k refrénu. Ke konci zpívá i nakrátko ostříhaný padesátník v nátělníku, jaký nosí výsadkáři, který výjevu dodává nádech revoluční romantiky devatenáctého století.
Možná některým posluchačům slova písně připadají povědomá. Nebylo by divu, píseň má dlouhou historii. Složil ji v roce 1968 katalánský zpěvák Lluís Llach a rychle se stala symbolem boje proti frankistické diktatuře. O deset let později ji přebásnil polský písničkář a spisovatel Jacek Kaczmarski a stala se neoficiální hymnou hnutí Solidarita.
Já sám jsem ji slyšel poprvé devatenáctého prosince 2010 na demonstraci proti zfalšovaným volbám v Bělorusku před sídlem vlády. Zpíval ji autor překladu, básník Andrej Chadanovič. Zpíval ji a capella, protože agenti KGB po cestě na mítink zadrželi auto, kde byla aparatura i Chadanovičova kytara.
Asi deset minut poté, co dozpíval, policejní těžkooděnci zaútočili a sen o nenásilné běloruské revoluci se rozplynul. Zatčena byla skoro tisícovka demonstrantů a většina těch, kteří se odvážili kandidovat proti Alexandrovi Lukašenkovi, skončila ve vězení KGB. Chadanovičův optimistický překlad, že “stěna brzy spadne a pohřbí starý svět”, se ukázal jako mylný.
Jenže pro mně osobně je to snad nejsilnější vzpomínka na ty prosincové události, silnější než sprint po zledovělém mramoru před obušky robocopů, silnější než pocit bezmoci, když jsem se spolu s desítkou dalších schovával v bytě jednoho z aktivistů a jen přes internet jsme zjišťovali kdo všechno z našich známých byl zatčen.
Je až ironické, že ta píseň vlastně vůbec není optimistická. Lluís Llach vypráví příběh mladíka, kterému refrén o pádu vězeňských zdí zpíval jeho děda. Ten již zemřel, on sám už není dávno mladý, ale když vidí jak do města přicházejí noví lidé, znovu jim zpívá svou píseň. Jacek Kaczmarski je ještě pesimističtější. V jeho podání, nehledě na všechno úsilí, se s vězení nedaří nic udělat. Končí slovy “vidí jak pochoduje dav, a stěny stále rostou a okovy řinčí na nohách.”
To nezní moc jako revoluční hymna, že? Žádní psanci této země nebo miliony paží, vzpínajících se v tmách. Přesto nebo možná právě proto se píseň hymnou stala. Přináší totiž naději i v situaci zdánlivě beznadějné. Luís Llach musel čekat deset let než režim generála Franka padl a jeho milované Katalánsko získalo autonomii. Jacek Kaczmarski netušil v roce 1978, kdy psal svou verzi, že o tři roky později generál Jaruzelski vyhlásí výjimečný stav a verše o stěnách a okovech získají zvláštní naléhavost. Sám Kaczmarski, kterého vojenský zásah zastihl na turné po Francii, zůstal v emigraci a domů se triumfálně vrátil až v roce 1990.
Oba písničkáři se ale dočkali šťastného konce a slova jejich písně dodávala naději lidem, kteří se okamžik pádu režimu snažili podle svých možností přibližovat. Není to náhoda, že zrovna tuto skladbu si vybral Bělorus Andrej Chadanovič a Rus Kirill Medveděv. I v jejich případě potřebujete koňskou dávku optimismu k tomu, abyste uvěřili, že se režim jednoho dne zhroutí.
Ale jak ukazuje příklad jejich katalánského a polského kolegy, nemožné to není. Někdy stačí nepřestávat bušit do zdi.
Psáno pro Rádio Česko.
