Gaumardžoba, zdravím gruzínsky přísně vypadajícího pohraničníka na tbiliském letišti. Tak nějak se připravuji na obligátní otázky po smyslu cesty, ubytování, kdo mne pozval a podobné projevy zájmu, kterých jsem si kdysi užíval při cestě do Británie a následně skoro vždy při návštěvách republik bývalého SSSR. Podívá se na mě, prolistuje pasem, vrazí do něj razítko a vrací mi ho spolu s malou lahvičkou červeného vína a slovy "Vítejte v Gruzii".

"Žádný zázrak se tu nekoná, ale PR mají fantastické," komentoval můj zážitek jeden známý. Změny jsou přesto nepřehlédnutelné.

Poprvé jsem byl v Gruzii v roce 2002, ještě za vlády Eduarda Ševarnadzeho. Elektřina v centru Tbilisi fungovala tři hodiny ráno a tři hodiny odpoledne, v někdejší chloubě sovětského turismu, hotelu Iveria, už deset let bydleli uprchlíci z Abcházie a dopravní policisté stáli každých sto metrů a žádali za průjezd dva lari, což byly asi čtyři koruny. Náš řidič v obstarožním Mercedesu s německými značkami na jejich mávání zásadně nereagoval. "Stejně nic neudělají, nemají na bezin, aby mě honili," komentoval to suše.

Dnes by se to nestalo. A to nejen proto, že dopravní policii prezident Michail Saakašvili, který se dostal k moci v roce 2004 během tzv. revoluce růží, zrušil. Řídil se prostou logikou: když je něco zcela nefunkční kvůli korupci, tak je to lepší zrušit a třeba se ukáže, že to vlastně nebylo potřeba. Kromě dopravní policie o svou práci přišli také třeba potravinářští kontroloři nebo velká část stavebního dozoru.

"To není kvůli tomu, že bychom chtěli, aby domy padaly. Ale dříve stačily peníze, a člověk získal razítko. Teď razítko nepotřebuje, ale pokud se opravdu něco stane, tak to ten stavitel nejen zaplatí, ale půjde si za to i sednout," vysvětloval princip hlavní architekt gruzínských reforem Kacha Bendukidze.

Kombinace maximální deregulace a tvrdého vymáhání zákona se ukázala jako úspěšná. Elektřina funguje nejen v metropoli Tbilisi, ale i ve východogruzínském Telavi, kde během mé první cesty fungovala dvě hodiny denně, mezi čtvrtou a šestou ráno. Centrum hlavního města je rekonstruované a všude se můžete zdarma připojit k wi-fi síti nazvané Tbilisi Loves You.

Nové policejní stanice jsou prosklené a důvěra v tuto složku státní správy se mnoho let drží na obtížně uvěřitelných 70 procentech.

V přímořském letovisku Batumi, kde jsem kdysi bydlel v divném pokoji se štěnicemi a odpudivou dírou v podlaze coby záchodem, rostou hotely jak houby po dešti. Řidiči dokonce používají bezpečnostní pásy. Každý, kdo zná specifika kavkazského způsobu řízení, dovede ocenit tento civilizační skok.

Jenže když zajdete trochu dál od hlavních ulic, příběh gruzínského úspěchu začne dostávat trhliny. Krámky s čínským textilem v zrezivělých garážích, přes okno zahlédnu matrace na betonové podlaze, žije zde aspoň pět lidí, podle hraček i děti.

"HDP u nás roste, jenže pociťuje to tak maximálně těch deset procent obyvatelstva, které pracuje pro stát, ať už jako zaměstnanci, nebo lidi z byznysu, kteří vydělávají na státních zakázkách," řekl mi Tengiz Šergelašvili, ekonom blízký opozičnímu bloku Gruzínský sen.

"Saakašvili udělal hodně dobrých věcí. Ale byla to autoritativní modernizace, demokracie byla až někde na šestém sedmém místě. A postupem času už i té modernizace je stéle méně, zato autoritativnosti přibývá," stýská si Ivljan Chaindrava, bývalý souputník Saakašviliho, dnes jeden z předáků opozice.

V dnešní situaci, kdy si příznivci Michaila Saakašviliho a stoupenci jeho hlavního oponenta, miliardáře Bidziny Ivanišviliho nemohou navzájem přijít na jméno, je Chaindrava nezvykle umírněný.

"Problém je v tom, že vůbec nemáme zkušenost s poklidným předáním moci. První prezident Zviad Gamsachurdia byl svržen vojenským převratem, Ševarnadze odešel během nenásilné revoluce růží a Saakašvili zatím nevypadá, že by se chtěl vzdát moci dobrovolně v důsledku voleb. Jenže o jaké modernizaci pak vlastně můžeme mluvit?" pokládá rétorickou otázku Chaindrava.

Výsledek a hlavně průběh voleb počátkem října napoví, zda kromě slavné pohostinnosti vůči návštěvníkům bude mít Gruzie i co nabídnout vlastním obyvatelům. Kromě toho skvělého červeného, samozřejmě.