Zdálo by se, že v postosvětském prostoru neexistují dva rozdílnější politici než ruský prezident Vladimir Putin a jeho gruzínský protějšek Michail Saakašvili. Jeden z tribuny OSN prohlašuje, že rozpad Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou dvacátého století.

Druhý dává všemožně najevo, že udělá cokoli, aby svou zemi zbavil sovětského dědictví. Jeden vytváří Euroasijský svaz, který má ambici znovusjednotit většinu postsovětských republik, druhý se snaží vstoupit do NATO.

Oba jsou však silní, charismatičtí vůdci, kteří se těší podpoře většiny populace svých zemí. A způsoby, jakými si svou popularitu zajišťují, jsou při bližším pohledu také podobné. 

Michail Saakašvili přišel k moci během takzvané revoluce růží, kdy se mu podařilo svrhnout vládu prezidenta Eduarda Ševarnadzeho, bývalého ministra zahraničí Sovětského svazu. V roce 2003 byla Gruzie ve stavu naprostého rozkladu. Elektřina fungovala pár hodin denně, penzisté dostávali šest dolarů měsíčně a korupce byla všudypřítomná. 

O osm let později je Gruzie jinou zemí. Saakašvili například zrušil dopravní policii, proslulou vymáháním úplatků. Ušetřené peníze dal na výplaty zůstavších policistů, s tím, že pokud budou brát úplatky, skončí ve vězení. Zafungovalo to, dnes si nikdo ani nedovolí úplatek nabídnout a důvěra v policii se již dlouho drží na neskutečných sedmdesáti procentech. 

Právě reforma policie a radikální snížení úrovně korupce je jednoznačně největším úspěchem Michaila Saakašviliho, který nezpochybňují ani jeho největší odpůrci. Jenže oponenti zároveň zdůrazňují, že tyto reformy proběhly již v letech 2004-2006 a ničím podobně významným se Michail Saakašvili později pochlubit nemohl. 

„Byla to autoritativní modernizace. Jenže s postupem času bylo stále méně modernizace a stále více autoritativismu,“ vysvětloval mi jeden z opozičních politiků. 

To věru není nepodobné situaci v Rusku. Značná část popularity Vladimira Putina se zakládá na vzpomínce na ranná léta jeho vlády, kdy - ve srovnání s posledními lety panování Borise Jelcina - ukázal jasnou vizi, zkrotil oligarchy a vrátil Rusům sebevědomí. I jeho odpůrci uznávají, že hlavně daňové zákony z počátku tisíciletí výraznou měrou přispěly k nastartování hospodářského růstu. 

Těch paralel by se dala nalézt řada. Oba vedou politické strany, které vykazují rysy sovětské státostrany a které parlamenty odsoudily do role poslušných schvalovačů vládních rozhodnutí. Podobná je rétorika vůči opozici. Oba prezidenti rádi hovoří o svých oponentech jako o ztroskotancích a zahraničních agentech. Co na tom, že ony údajné výzvědné centrály jsou každá jiná. 

Vladimir Putin i Michail Saakašvili kladou velký důraz na sebeprezentaci. Zatímco ruský prezident létá v čele hejna ohrožených jeřábů bílých a potápí se pro amfory, jeho gruzínský protějšek pilotuje vládní tryskáč a skáče s padákem. 

A v neposlední řadě se ani jednomu nechce odcházet do důchodu. Když Vladimiru Putinovi skončila dvě ústavou povolená volební období, přesunul se do křesla premiéra spolu s velkou částí pravomocí. Michail Saakašvili se na podobnou operaci právě chystá a změnu ústavy vysvětluje potřebou posílení parlamentarismu. 

Provádět paralely je vždy ošidné, tím spíš, srovnáváte-li země tak rozdílné jako jsou Rusko a Gruzie. Možná je to i vůči Michailu Saakašvilimu nespravedlivé. Vždyť skutečně jako jediný vládce v postsovětském prostoru dokázal zatočit s korupcí a do Gruzie jezdí obdivovat nové prosklené policejní stanice, symbolizující otevřenost a průhlednost vlády, lidé z Ruska i z dalších zemí. 

Jenže při pohledu na ultramoderní výstavbu třeba v Batumi by člověk neměl zapomínat na autoritářské tendence současného režimu. Pokud se Michail Saakašvili chce zapsat do dějin Gruzie jako skutečný modernizátor, nemůže problém nedostatku demokracie ignorovat. První příležitost k nápravě bude mít už prvního října při parlamentních volbách.