K čemu vlastně elity států žijících z exportu potřebují vlastní obyvatelstvo? A proč zrovna v takových státech se šíří státní náboženství, které je čím dál konzervativnější? Odpověď, přinejmenším částečnou, nabízí přední ruský intelektuál, profesor univerzity v Cambridgi Alexander Etkind.
Proč se hroutí státy?
Etkind vychází z knihy Why Nations Fail dvou amerických profesorů ekonomie: harvardského Jamese Robinsona a Darona Acemoglua z MIT.
Ti se v hojně diskutované knize, která vyšla před rokem, snaží odpovědět na otázku, proč některé státy prosperují a jiné se hroutí.
Autoři rozdělují společnosti na extraktivní a inkluzivní. V těch prvních je elita a zbytek obyvatelstva oddělena kulturními a společenskými bariérami. Elita vybírá daně a z nich financuje represivní aparát, který udržuje obyvatelstvo v podřízeném stavu.
Typickým příkladem je carské Rusko 19. století nebo ostatně i české země v dobách nevolnictví. Elita žije zcela jiným životem, sociální výtahy neexistují. Současně je ale elita závislá na práci svých nevolníků a výměnou jim zajišťuje bezpečnost a základní řád.
V inkluzivním modelu podle Acemoglua a Robinsona elita není pevná, mění se, aby vyhověla přáním obyvatelstva. Elita potřebuje vybírat daně, a tak permanentně "smlouvá" s obyvateli, kteří stále požadují spravedlivější distribuci bohatství ve společnosti.
Elitě totiž stále hrozí revoluce, a proto musí na požadavky obyvatel odpovídat. Tím se společnost modernizuje. Revoluce totiž přináší minusy jak pro obyvatelstvo, tak i pro elitu, zatímco při modernizaci je tomu přesně naopak.
Prokletí exportního monopolu
Etkind navrhuje toto dělení doplnit ještě jedním modelem, který označuje za superextraktivní. Patří do něj státy, které díky nějaké cenné komoditě mohou exportovat celosvětově žádaný produkt a získávat peníze nikoli z daní obyvatelstva, ale coby přímou rentu.
Důležitým momentem také je, že pro získání takové komodity potřebujete práci jen malé části obyvatel. V případě Ruska v oblasti těžby ropy a plynu pracují necelá dvě procenta obyvatel, kteří vytvářejí přes 15 procent HDP a z šedesáti procent naplňují státní rozpočet. Přičemž tito lidé žijí daleko od metropole, na severu Ruska nebo na Dálném východě.
Proto elita vlastně obyvatelstvo v tomto modelu nepotřebuje, nemusí se ohlížet na jeho potřeby a přání. Jestli obyvatelé budou pracovat dobře, nebo špatně, je jedno. Důležitá je cena prodávaného zdroje, která se tvoří na světových tvrzích.
Pro Rusko to není poprvé. Ve středověku také získávalo velkou část svých příjmů z exportu. Tehdy to byly kožešiny. Nejdříve Novgorodské knížectví ve velkém vyváželo kůže veverek, později Moskevské knížectví mělo prakticky monopol na export sobolích kožešin do Evropy.
Oba zdroje postupně zmizely. Nejdříve vlna anglických ovcí poskytla levnější a obnovitelný zdroj tepelné izolace lidského těla. Pak moskevští lovci fakticky vybili celou populaci sobolů.
Petromacho na scéně
Podle Etkinda se v takovém případě vytváří i v rámci elity kastovní společnost. Práva a povinnosti jejích členů se určují podle jejich vztahu k základnímu zdroji. Příslušnost k vojensko-obchodní elitě začíná být dědičná - jako v klasických kastách. "Vzniká zvláštní kulturní typ, který uskutečňuje vládu nad obyvatelstvem. Za Ivana Hrozného se jim říkalo opričnikové, později třeba čekisté, pro současný typ navrhuji název petromacho," píše s dávkou ironie Alexander Etkind.
Podle něj není divu, že v ropných státech Perského zálivu hraje náboženství ve svých nejpřísnějších podobách velkou roli a Rusko se na tuto cestu zvolna vydává. "Pouze religiózně-nacionalistický jazyk může vysvětlit tu náhodu, která dala zemi takové zdroje, zatímco ostatní nemají nic. A taky slouží k rozpoznání lidí, kteří si zaslouží dostat část z výhod, a kdo má zůstat jen vykořisťovaným gastarbajtrem," vysvětluje Etkind.
Podobná cesta ale znamená, že potom není potřebná ani práce, ani znalosti. Je třeba říct, že Kreml si rizika uvědomuje. Putin i Medveděv o modernizaci a podpoře neenergetického průmyslu hovoří. V zájmu všech je, aby se slova změnila v činy.
