Ruská nostalgie po nevolnictví

Předseda ruského Ústavního soudu Valerij Zorkin je nepřehlédnutelnou postavou ruského veřejného života už téměř čtvrt století. Proslavil se v roce 1993, když zrušil dekret, kterým prezident Boris Jelcin chtěl rozpustit parlament. To ho málem stálo místo a od té doby již nezlobil ani Jelcina, ani jeho nástupce Vladimira Putina.

O to více se věnoval právní publicistice, i když občas svými sovětsko-konzervativními názory vyvolával polemiky. Když ale v nedávném článku pro vládní deník Rossijskaja gazeta zalitoval zrušení nevolnictví, což podle něj vedlo k bolševické revoluci, vyvolalo to více než pouhé pozdvihnutí obočí.

Valerij Zorkin věnoval svůj článek reformám cara Alexandra II., které v polovině 19. století od základu změnily Rusko, zavedly na svou dobu mimořádně vyspělé soudnictví, včetně nezávislosti soudů a rovnosti všech občanů před zákonem, a také zrušily nevolnictví. Byly ovšem dosti polovičaté a už v osmdesátých letech některé klíčové části byly omezeny nebo zrušeny.

Zorkin sám připomíná, že při zrušení nevolnictví nově svobodní rolníci zůstali prakticky bez půdy, takže i nadále zůstali závislí na svých bývalých pánech. To pro něj ale není nejdůležitější. „Reforma zničila spojení mezi hlavními sociálními skupinami, šlechtici a rolníky. Při všech problémech nevolnictví bylo hlavním pojivem, udržujícím jednotu národa,“ píše v článku.

Od předsedy instituce, která má na starosti dohlížet na dodržování rovnosti všech lidí, jsou podobné sympatie k nevolnictví poměrně překvapivé. Tím spíše, když Zorkin z toho vyvozuje, že zrušení nevolnictví způsobilo „likvidaci amortizátoru ve vztahu car–poddaní v podobě aristokratů“ a následně vedlo k bolševické revoluci. Přitom zrušení nevolnictví navrhovala carovi i jeho vlastní tajná policie, která v opačném případě varovala před rizikem krvavých rolnických povstání.

Většina komentátorů rozebírala jen tuto pasáž z dlouhého Zorkinova článku. Jenže to zdaleka není vše a není to ani nejpodstatnější. Valerij Zorkin především argumentuje, že ruská společnost nebyla na reformu připravena a byl to pro ni obrovský šok. Nachází v tom paralely s rozpadem Sovětského svazu počátkem 90. let, kdy podle něj také kolektivistické cítění sovětského lidu se dostalo do konfliktu s individualistickým přístupem divokého kapitalismu.

Proto také Rusové na Jelcina a jeho reformy nevzpomínají v dobrém. „Pokusy jedním rázem překonat propast mezi zákonem a masovými představami o spravedlnosti hrozí sociálními stresy, růstem odcizení společnosti a moci a ve výsledku sociálním chaosem. Ten musí být potlačen protireformami a represemi,“ uzavírá svůj článek Valerij Zorkin. Mnohé Rusy by asi zajímalo, ve které fázi vyrovnávání se s devadesátými léty se podle předsedy ústavního soudu nacházejí. A kdy dojde na ty represe.